Řízení státu za časů pandemie. Právní stát není jen do dobrého počasí

Vláda nemá jasno v právním základu opatření, jimiž omezuje lidská práva. Za krizového stavu několikrát překročila své pravomoce. Neboť svá rozhodnutí zdůvodňuje jen povrchně, její postup budí obavy o osud právního státu.

Pojďme se nejdříve společně ohlédnout za vládními opatřeními v nouzovém stavu. Dobrou zprávou je, že i v nejkrizovějších momentech mimořádného stavu jsme se ze strany státní moci obešli bez zjevně svévolných excesivních zásahů do základních lidských práv. Špatnou zprávou je, že omezování práv probíhalo ledabyle bez ohledu na náležitosti právního státu. 

Metoda účel světí prostředky mohla být v úplných začátcích pandemie omluvitelná naléhavostí a nepřehledností situace. Vláda však i mnoho týdnů po vypuknutí krize nedokázala své kroky řádně odůvodňovat ani opřít o adekvátní právní rámec. Pochybná je tedy nejen legalita, ale také proporcionalita vládních zásahů, na což jsme za Rekonstrukci státu průběžně upozorňovali v našem projektu NEZHASÍNAT!.

Soudně popsaným příkladem ledabylého způsobu, kterým byla omezována základní lidská práva, mohou být pražským městským soudem zrušená omezení ministerstva zdravotnictví zakazující volný pohyb osob a maloobchod. Resort svá mimořádná opatření hluboce zasahující do základních práv opřelo  en bloc  o tzv. zbytkové ustanovení § 69 odst. 1 písm. i), kterým může ministerstvo z důvodu boje s epidemiínařídit nebo zakázat „některédalší činnosti”. Ministerstvo přitom nevyužilo ostatních ustanovení § 69 odst. 1, která mu dávají podstatně užší prostor. Ministerstvo svévolně rozšířilo své limitované pravomoci, explicitně vyjádřené zákonem, využitím zbytkového ustanovení, a tedy porušilo princip, podle kterého mohou být základní lidská práva omezena jen na základě zákonného zmocnění. 

Proč tohle opatření ano a jiné ne?

Samostatnou kapitolou jsou pak absentující podrobná odůvodnění, která by opatření, kterými jsou omezována základní lidská práva, měla obsahovat. Odůvodnění v prvních týdnech, kdy byly zásahy do lidských práv nejhlubší, absentovala téměř zcela a ani následně odůvodnění potřebnosti rozsahu omezení a vybraných výjimek neodpovídala intenzitě zásahu do základních lidských práv. Zarážející je především fakt, že informování o opatřeních, natož jejich odůvodňování vláda neadresovala ani poslancům, kterým je odpovědná,  a kteří rozhodovali o vyhlášení i prodloužení nouzového stavu. 

Řídit stát mimo mantinely zákonů a jen podle úsudku?

Postup vlády budí oprávněné pochyby, zda tolik potřebné strategické řízení založené na datech, scénářích a plánech neustoupilo  ad hoc rozhodování postavenému na kohosi manažerském úsudku,  podle kterého se pružně povolovaly a zakazovaly činnosti. Možná záleželo, kdo nejúčinněji lobboval. Obava je o to hmatatelnější, o co ve státní správě nefunguje strategické řízení za běžného chodu, jak se shodují experti.

Takovým manažerským úsudkem tak vláda například protiústavně jen svým usnesením odložila senátní volby na Teplicku, aby následně po kritice své rozhodnutí napravila navržením zákona. Obdobně vláda svým usnesením zakázala konat zasedání zastupitelstva v jiných než výjimečných případech, čímž opět nepřijatelně omezila ústavně garantované právo na samosprávu, do níž může být zasahováno pouze zákonem. 

Manažerským úsudkem též zasahovala do práva na informace, když na tiskové konferenci a následně jakýmsi pokynem ministerstva zdravotnictví bez právního základu omezovala poskytování podrobnějších epidemiologických údajů. Sporné je také prakticky měsíc vyprázdněné shromažďovací právo. Omezená svoboda pohybu zákazem vycestovat z České republiky postrádala právní základ určitě. Podobnou otázkou je nepřímé suspendování dalších práv tím, že vláda zčásti “vypnula” činnost orgánů veřejné správy. Například se tak mohly fakticky omezit  právo na informace či výkon petičního práva.

Dokázala se vláda poučit ze svých přešlapů vůči právu?

Vláda se rozhodla podržet některá protiepidemiologická opatření i po konci nouzového stavu. Dále platící opatření však vydává ministerstvo zdravotnictví na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. U některých nadále platných opatření však existují pochybnosti, zda mají v zákoně dostatečný právní základ. Jde i o samotný symbol krize - plošnou povinnost nosit roušky mimo domov. 

Pochybnosti panují i ohledně nadále plošných provozních povinností pro obchody s oblečením, kadeřnictví, knihovny, muzea nebo zoologické zahrady, které Ministerstvo zdravotnictví zahrnulo do opatření týkajícího se omezení provozu stravovacích a ubytovacích zařízení. Právně sporné je pak i omezování hromadných akcí nebo plošný zákaz vstupu cizinců.

Znepokojivou otázkou tak zůstává, zda vláda využívá k řešení krize opatření, která má, nebo opatření, která by mít chtěla. Druhý přístup může být momentálně efektivní, ale nahlodává mantinely právního státu, které nás chrání před zvůlí státní moci do budoucna. 

Rekonstrukce státu vystavila vládě vysvědčení za její přístup k právnímu státu a transparentní správě veřejných peněz během nouzového stavu. Celková známka je dostatečně, tedy za čtyři. Negativní hodnocení vychází hlavně z toho, že vláda nebyla ochotná ani v závěru dva měsíce trvajícího krizového stavu hledat dlouhodobá a systémová řešení, a jen velmi složitě hledala cestu k nápravě právních přešlapů. Právní stát zkrátka nemůže platit jen za dobrého počasí. Jinak si totiž zaděláváme na opravdu velké problémy, až přijde další velká zkouška.

Jakub Černý, analytik Rekonstrukce státu

a Josef Karlický, vedoucí Rekonstrukce státu